Už asi tisíckrát jsme si s Lenčou řikali, že by stálo za to, věnovat aspoň jeden článek našim dívčím jízdám. No a absolutně nejlepší a top dívčí jízdy zažíváme když jezdíme chalupovat na Slovensko.
Omlouvám se , že to tak řeknu, ale : to je prostě neuvěřitelná prdel!!!
Začíná to absolutně k prasknutí narvanym pežotem 307 pěti rozkravenýma holkama, pěti loďákama, 10 igelitkama s jídlem, 5 spacákama a tři tisíce litru chlastu.
Vždycky jsem řikala - dejte mi vybrat mezi týdnem v pětihvězdičkáči někde v Hurgádě a naší chalupou - nebudu váhat ani tři vteřiny ( vlastně od tý doby co jsme si zamilovali couch, workaway a další takový, tak už by hotelovej typ dovolený vyhrával dost těžko). Za každý situace vyhrává totiž ta naše polorozpadlá chatrč s kadiboudou, kde vás pyramida hoven šimrá na zadku. Vodu na přeráchnutí si musíme nejdřív pěkně napupmovat a ohřít nad ohněm, takže v létě se dost často stává, že si radši přehodíme ručník přes rameno, vezmem šampony a už si to praskáme za zahradu do potoka pod splav. Pro pitnou vodu pěkně dva kiláčky k pramenu v lese s celou taškou pet flašek, protože kdo by tam zas chodil 10x denně.
Když jsme bývali malý tak to bylo o celodenních tůrách do kopců, vyjížďkách na kolech a pochodech potokem až k hranicím. S holkama sem tam objedeme nějakej hrad, lázně nebo pěknou vyhlídku, aby se teda neřeklo,, že se tam jedem jen vypálit slivovicí. Mnohem radši ale objíždíme akce na Zelený vodě, kde jednou holky tancovali a vřískali jak magoři přímo u podia na Dj EKG, zmoklý jak slepice (proč se vůbec řiká zmoklý jak slepice?) dvě hodiny v kuse, to ste měli vidět.
O internetu nebo wifině si můžete nechat zdát leda ve snu. Nejbližší přípojení máme v místní hospůdce kam chodíme s slovenskejma chalanama panákovat a nehorázně nasmát.
Večeře bývaj z pravidla táborákový, takže : nasekat třísky, namuchlat noviny a škrtnout (jo sirky tam používáme). Milujeme si zmixovat všechno možný co najdeme a upéct to na roštu v alobalu. Občas kluci taky přinesou nějakou rybu co ulovili a když neni co, tak prostě jen naházíme brambory do žhavýho popela a pěkně se solí si šmakujeme.
Chalupu máme na úpatí Bílejch Karpat, takže kopce nám tam vážně nechybí. Nedaleko hrady Beckov a Čachtice (kdo nezná legendu o Čachtickym hradu, nechť se přihlásí a jedna mu přilítne), který já teda obzvlášť miluju, jen mi přijde, že jak se vždycky pustí do těch rekonstrukcí, tak to všechno úplně zkazí než aby to vylepšili.
Líbí se mi jak je to všechno ještě víc sto let za opicema než u nás v čechách, prostě jedna super velká dědina. Kluci chodí na brigádu obracet seno na stráňe a nebo vypomáhat zdarma ve vesnici místo peněžního zápisnýho do místního pralesáckýho fotbalovýho týmu.
Jenže co si budem povídat, tohle všechno je krásný, ale nejmilejší důvod proč tam každoročně jezdíme jsou naši slovenský kamarádi. Řikám to každej rok a řeknu to i teď, i když jsem tam už druhý léto nebyla - tak jako se nasmějeme za ten týden na Slovensku se nenasmějeme doma za celej rok. My tam vyloženě brečíme od smíchu. Určitě na tom má velkou zásluhu ta jejich klabá slovenština. Řeknou nějakou větu slovensky a je to srandovní, pak se to řekne česky a všichni se po sobě jen s trapnym tichem dívaj.
Takže jo, je to taková oáza klidu. Plná smíchu. Čistýho vzduchu. Vrácení se k takovýmu tomu prostýmu drsnějšímu stylu života, kterej je ale v dnešní rozmazlený době vážně očista na duši.
No mohla bych vyprávět do aleluja, koho ale baví v dnešní době číst takový slohy, fotky stejnak řeknou víc.. :)
