top of page

BIRMINGHAM - ANGLICKÝ BENÁTKY



Na chvíli jsem se z Prahy přesunula žít do Birmu v Anglii.

Vidím v tom mnohem víc výhod než žít pod žižkovskou věží a každej den si jít jen uloupit něco do Albertu a vstávat do práce. Je to zas o tom potkávat nový lidi, vidět nový místa a učit se tu angličtinu teda no ( až jednou vylovim zlatou rybku tak už mám seznam přání - 1) Všichni lidi mluví jednim jazykem 2) sladkosti a tučný jídla se vymění s těma zdravejma, takže se budu moct cpát dortama, čokoládama a přitom hubnout 3) Každej den bude strašná prdel).

Už sem tu ale přišla i na pár nevýhod nebo spíš dost ujetejch věcí co mi můj mozek moc nebere. Zde krátký seznam:

1. Vodovodní kohoutky - helejte já nevim jestli ste se s tim někdy setkali, ale tady máme prostě dva oddělený kohoutky, jeden na studenou a jeden na horkou. Takže nevim jestli vám dochází jak to myslim, ale když si chcete umejt ruce nebo ksicht, tak vlastně nevíte jak to zmixovat na vlažnou. Já vždycky strčim ruce pod ledovou a rychlostí blesku přejdu pod horkou a zas obráceně :D Stupidita.

2. Autobusový zastávky - tady vám prostě bus vůbec nehlásí jaká je příští zastávka. Takže když vyloženě nevíte, jaký křoví u jaký zastávky roste tak absolutně nevíte kde máte vlastně vystoupit. Musí v tom bejt nějakej trik asi.

3. Přecházení silnice - tak tohle je tu pro mě absolutní problém číslo jedna :D Mě prostě fakt mate ten obrácenej silniční systém. Když už mě tu po několikátý řidiči vytroubili tak od tý doby vždycky přijdu k silnici, zastavím a zamyslim se : Tak Jano, normálně by ses koukla doprava a pak doleva, ale tady je to obráceně, nejdřív mrkni doleva a pak doprava. Já si zvyknu.

4. Řidičský průkaz od 1O let - přijde mi vždycky úsměvný když vidim jak děti řídí auta :D (doufám, že všichni pochopili, že to má zas co do činění s volantem vpravo).

Jináč anglickej život neni nic pro mě. Hlásím se ke straně DBB - Dont Be British. Tady jsou prostě peníze všechno. Každej bezdomovec je vlastníkem Iphonu (jednou u mě bezdomovec žebral drobný. Na sobě tepláky Adidas, mikinu Quicksilver, jednu ruku nataženou pro drobný a v druhý zmíněnýho Ajfouna. Ségra řekla, že nemá, ale že máme zbytek jídla v konzervách co jsme nedojedli k obědu. Chudák jen vykulil oči, zakroutil hlavou, poděkoval a šel. Tady jsme na tom snad i my hůř).

Všimli jsme si taky, že angličani sou dobrý rosničky na předpověď počasí : sotva vyjde sluníčko, to už je čas na šortky a žabky , a je úúúplně jedno kolik je stupňů. Tady letí móda fialových pysků.

Je zajímavý, že ať přijedu kamkoliv, tak se vždycky chytnu naplaveniny jako sem já sama. Takže nemám skoro žadnýho anglickýho kámoše, za to kamarádů muslimů, pákistánců, kurdů a turků požehnaně (už slyšim babičku, jak by se křižovala, že se bavim s muslimama a !dyť je to jiná mentalita, to se nebojíš? !). Ať už je televize plná čehokoliv, jsou to lidi z kterých jde strach asi tak mínus 80, chodíme se tu vyvalit na šíšu a je strašně zajímavý poslouchat ty životní příběhy. Jeden z mých muslimských kamarádů mi vyprávěl o jejich náboženství, jak nesmí pít alkohol, nejí zvířata co byli zabitý zastřelením a holku prej můžou líbat a spát s ní až po svatbě.. Ale málokdo vám už řekne, že v dnešní moderní době málokdo z nich tyhle pravidla drží, tak se ptám sama sebe k čemu je vlastně dobrý řídit svůj život podle nějakých pravidel, který ve finále nemají ani opravdickej smysl.

Ráda bych vám povyprávěla o nějakých památkách, co stojí za to vidět a poznat, ale upřímně jsem i já sama viděla absolutní nic. Strašně sem se každej ZEJTRA den chystala do toho jejich slavnýho Akvária s Oskarem chobotnicí, ale nikdy jsem se tam ve finále nedostala. To je asi tak, jako když bydlíte v Příbrami a nikdy nenavštívíte hornický muzeum, pokud ho nemáte teda jako školní výlet.

Co jsem tam vlastně dělala? Teď už to můžu napsat, protože se dávno rozvaluju doma a sociálka mě němůže dostat. Starala se o malýho haranta (omlouvám se, ale to byste se o to dítě museli starat vy, abyste mě pochopili). Ten rozmazlenec mi tak nehorázně pil krev, že jsem po pár dnech rezignovala a moje hlídání se omezilo na skleničku červenýho s nohama nahoře a sledování v obejváku nějakých anglických seriálů, zatímco se z kuchyně ozvývali zvláštní zvuky, snad jakoby někdo bral ze stojanu nože? Spát jsem ho dávala o půl hodiny dřív než jsem měla a kliku od dveří jsem podpírala klackem aby se nemohl dostat ven (hele nesuďte mě jo, když ho hlídal jeho táta, tak ten klacek pak už používal taky) a i přes přísný zákazy nepodávat cukr v žádný variantě, jsem mu vždycky nakoupila zásoby nehorázně sladkých sušenek v Poundlendu a cpala mu je do huby pokaždý když jen naznačil, že bude vřískat. A to ještě nezmiňuju fakt, že jeho táta byl totální magor. Před odjezdem do Anglie jsem byla v kině na filmu Rozpolcený a pak jsem takovýho psychouše měla přímo v baráku. Určitě byste rádi slyšeli nějakej psycho příběh, ale to by byl článek na pět dílu.

No, jsem ráda, že jsem to přežila a končim s touhle otročinou.

Sečteno podtrženo, neřikám, že mi tu ubližovali a trpěla sem jak zvíře, ale anglie mi prostě nikdy nepřeje.

Tak příště už zase vyrážim na jih!


You Might Also Like:
bottom of page