Kousněte se, zahoďte stud a jděte na to, buď to prostě vyjde, nebo ne, nic horšího se stát nemůže.
Už od malinka jsem byla strašně stydlivá a velkej poseroutka, vydrželo mi to tak do pátý třídy, pak jsem potkala Janču a všechno šlo do kopru. Kecám no, všechno začalo bejt teprve ta správná prdel, ale od tý doby, co jsme začaly cestovat, ten stud, co jsme v sobě měly mizel mnohem rychlejš. Jasně, nezmizel úplně, občas jsem zaprdlá a držim se zpátky, ale naštěstí mám okolo sebe ty správný lidi, který mi prostě nedávají na výběr - za to Vám děkuju :D :-)
No a tady je pár příběhů, jak jsme zahazovaly stud se sestřenicí na Mallorce.
1. Pořád jsme Viktora otravovaly, ať nám ukáže místo, kde si můžeme skočit ze skály, tak nás na jedno vzal a to nedaleko od našeho baráku. Byly jsme spokojený, skála měřila tak 3-4 metry, na zbavení strachu pro začátek dobrý. Skákali jsme, dělali kraviny, opalovali se (Viktor, ten si z toho udělal nudaskálu) a po chvíli poblíž přijel Catamarán plnej němců, zakotvil a všichni se odebírali do vody. Sestřenice klasika – dělej plaveme tam, třeba mají pivo, si ani nevšimnou, že k nim nepatříme. Tak jsme k nim pomalinku plavaly a nenápadně se vmísily do koupajícího davu a pak ještě víc nenápadně vylezly na loď, tvářící se, že mezi ně fakt patříme. Strachem jsem měla sevřený půlky, ale nakonec nikdo nezaregistroval, že tam nemáme co dělat. Prošli jsme si loď, zjistily, že na lodi žádný pivo nemají, tak jsme přelezly ty jejich dráty a skočily do moře. Alespoň jsme ty němce inspirovali k tomu, aby trapně nelezli do vody po schůdkách a skočili si taky.
2. Další zkouška odvahy se konala na tom samym místě. Jednoho krásnýho, horkýho letního dne jsme se sebraly a vyrazily na naše skákací místečko. Ještě jsme netušily, že je to 5 km, protože Viktor nás tam předtim bral autem, ale nakonec jsme tam celý upocený došly. Kousek od nás na moři kotvila docela velká loď, naší pozornost upoutala až když hudba hrála tak nahlas, že i v hlavním městě to museli slyšet. Zvedly jsme hlavy a pozorovaly, jak se šáněm zrovna nešetří a lejou ho na sebe. Se skleničkama skákali do moře, na palubě se tancovalo a evidentně se všichni dobře bavili. Sestřenice se na mě koukla a už jsem větřila, že něco chystá. Začnu se smát a ona jen vysloví větu, mě veeeelmi dobře známou: „Myslíš, že mají pivo?“ A pak jen dodala: „pojď, doplaveme tam a zeptáme se jich.“ Měla jsem docela bobky a moc se mi nechtělo, taky jsme tam plavaly asi půl hodiny, protože i ona ty bobky trošku měla. Už jsme byly docela blízko lodi, když si nás jeden kluk všimnul a už na nás mával, ať se k nim přidáme a během minuty už jsme šplhaly po schůdkách nahoru. Původně jsme si myslely, že to budou němci, jako většina, ale byli to arabáči, kteří se rozhodli, že si udělají měsíční dovolenou na Mallorce. Hned nám nabídli točený pivo, vodku s džusem a už nám nalejvali drink na přípitek. Klasicky jsme se všichni představili a s pivem v ruce jsme kráčeli na horní palubu. Tam bylo asi pět holek a tak osm arabskejch kluků. Jeden z nich k nám přiběhl, v ruce flašku s tequilou a už nám jí lil do pusy. Pak jsme se s nima dali do řeči, vyprávěli jim odkud jsme, co tam děláme a tak. Já se bavila hlavně s jednim, kterej strašně obdivoval způsob, jakým cestujeme, že nám závidí a úplně nadšeně mě poslouchal. No nedalo nám to a musely jsme se zeptat, co dělají za práci, když si můžou dovolit takovou loď i s posádkou. Řekli nám, že jsou to doktoři (tak kdo ví haha). Asi po půl hoďně přišla kapitánka, že se musejí vrátit do Palmy, kluci hned ať jedeme s nima, ale my se musely vrátit na břeh, měly jsme tam všechny věci. Tak jsme se s nima rozloučily, skočily zpátky do moře a podnapilý plavaly zpátky.Vyšplhaly jsme na skálu a smály se tomu ještě dobrejch deset minut. Celý happy jsme s hudbou na plný perdy tancovaly, skákaly do moře a nevěřily tomu, co se nám zrovna stalo. Na protější skále seděli dva kluci a s údivem nás pozorovali. Evidentně jsme je zaujali natolik, že k nám museli připlavat. Oba byli z Belgie, ten jeden svýho kamaráda jen přijel navštívit a ten druhej byl na Mallorce snad už půl roku. Hned vytáhl vizitku s letáčkem a začal vyprávět, co tam dělá. Jezdil s „happy van“ (veselou dodávkou) a jejich cílem bylo zajistit skupině lidí den plný výletů a zážitků, na který nikdy nezapomenou, vytvořit jim úsměv a nadšení na tváři. V dodávce měli blok, kde každej musel napsat jakej je jeho sen a co mu dělá radost.
Když jsme oznámily klukům, že budeme muset jít, protože večer pracujeme, nabídli se, že nás odvezou, ale předtím nám ukážou místo, kde je krásnej výhled. Nekecali, místo to bylo naprosto božský! Výhled na nekončený moře, slunce se odráželo na hladině a ticho rušil jen zpěv ptáků. Róómantika.
3. Jednoho horkýho letního odpoledne jsme se šly opalovat (klasika, co jinýho taky dělat), na pláž už jsme nechodily, ale na skály, protože tam nikdo nebyl a moře bylo čistější. Dobře, chodily jsme tam hlavně proto, abychom se mohly opalovat nahoře bez. Zrovna když jsem se koupala, jela okolo malá loďka, kde seděli dva chlapíci. Sestřenice na ně zamávala a já z moře pozorovala, jak loď couvá a vrací se zpátky. Už mi bylo jasný, co bude následovat a v hlavě mi prolítlo, no jo, tak pojedeme na výlet. Plavu pomalu blíž (furt bez horního dílu plavek) a sestřenice na mě křičí: „Nechceš jet na výlet?“ a já jen odpovídám: „Jasně, že chci, jen mi hoď horní díl plavek“. Tak jsme si sebraly věci a naskočily na loď. Překvapivě to byli španělé. Zase následovala to, co jako vždycky – představili jsme se, povídali o tom, odkud jsme, co děláme a bla bla bla. Oni, že nás vezmou na konec ostrova, ukážou nám nejhezčí místa na potápění a skryté skalní apartmány. K tomu ani není co dál dodat, skvěle jsme se bavili, popovídali, prolezly skrytá skalní místečka a koupali se v křišťálově čisté a tyrkysově modré vodě. Na konci nás kluci vyhodili v přístavu kousek od bytu, slíbili, že pojedeme na další výlet a rozloučili se.
Jsem si jistá, že tam bylo víc momentů a zážitků, kde jsme se odvázaly a dělaly to, co nás zrovna napadlo, jenže někam jsem založila můj zážitkovej sešítek a teď si nemůžu vzpomenout.
Ono jde v zahraničí všechno tak nějak samo, asi proto, že jste v cizím prostředí, lidi nerozumí vaší řeči a vy si to chcete užít nejvíc, jak to jen jde. Vaše mysl je svobodná a tím pádem jde všechno jako po másle.
A závěr? Lidičky, ikdyž necestujete, dělejte co vás baví - třeba skákejte po jedný noze, drbejte si břicho a zpívejte si vánoční koledy zrovna když půjdete do práce. Život je zábava a my jsme tu proto abychom si to užili, no ne?!
Tečka konec, pokračování příště.
PS: jestli jste to dočetli až jsem, tak jste skvělý a miluju Vás! Dobře no, miluju i ty, co se jen koukli na fotky :D
