Jojo, přesně tak. Jsem tu ani ne měsíc a i když mi tu celkově nic nechybí, mám vlastní postel (věřte, že to tu neni až zas taková samozřejmost :D), pravidelnej přísun stravy (to, že se tady ta brokolice, vaječná omeleta, melouny, fazolovej salát, tzatziky a olivy točí pořád dokola si všimnete už asi tak po týdnu) a s holkama si tu už docela notujem, tak chci změnit místo. Asi to tady neni úplně pro mě. Marbejka pořád vede na plný čáře. Práce s lidma je strašná otrava. Nejvíc času strávim sice s dětma, a i když nejsem zrovna dětičkovskej typ tak ty děti pro mě nejsou až zas takovej problem jako jejich rodiče. Jejich rodiče vás pořád neskutečně monitorujou, jestli náhodou toho jejich miláčka nezanedbáváte. Když s dětma nemáte hodinu dopoledne tak si stěžujou, že je nemaj kam „uklidit“ a jít v klídku na pláž, a když s nima máte i hodinku dopoledne, tak se tam furt mrcasí kolem a mají starosti typu „ Míšo nechce se ti kakat?“, „ Adélko nemáš žízeň?“, „Verunko my jsme s tatínkem tááámhle u toho stolu jo?“ a radši to všechno přijdou zopakovat ještě tak 2x. Jináč je s dětma celkem sranda někdy. Od nich se dozvíte kolikrát i věci, který vědět nepotřebujete- jako třeba, že Kobroušovo tatínek čurá do moře – a v tu chvíli se strhne hádka o to, čí tatínek čurá do moře víc, a nebo jak babičky hrozně chrápou, že máma se tam prej nemůže ani vyspat a pak k babičce nechce jezdit. Za ten měsíc mi pod rukama prošlo tolik Honzíků, Aniček, Adélek, Samuelů a Karolínek, že mě zaráží, jak každý to dítě je absolutně jiný. Ale jednu věc mají stejnou všechny- absolutně si neumí hrát. Postavim před ně všelijaký barevný papíry, třpytivý sračičky, korálky, gumičky, krepovej papír, lesklej papír, nužky, vodovky, štětce, no prostě všechno co si snad umíte představit a prodávají v papírnictví. A oni na to čumí a když je pobídnu ať se do toho pustí tak neví co s tim mají dělat. Když modelujem z plastelíny a já celá veselá vyhlásim soutěž o to kdo z plastelíny upeče lepší dort, tak mě jedno dítě zpraží pohrdavym pohledem a vysvětlí mi, že z plastelíny se dort upéct nedá. Vybíjená na jelena je pro polovinu z nich „blbá hra“ a když nám po hodině a půl skončí Miniclub tak si utírám pot z čela jak po půlmaratonu. Děti nejsou moje parketa, zjistila jsem to, jsem o zkušenost bohatší, další místo na mapě si můžu odškrtnout a je čas přelítnout jinam... Rhodos je celkem malej ostrov a maj fakt dobrý cikánský letiště – na záchodech se nemůžete zavřít ani na jednom záchodku, protože všechny páčky jsou ulámaný, takže jediná šance je si ty dveře přidržovat nožkou :D s hygienou je to taky horší, už jen kvůli tomu, že se toaleťáky nesmí házet do záchodu, ale vedle do koše, takže fakt lahodná vůně všude. A už vůbec nemluvim o letištní kontrole – prošel mi půllitrovej šejkr s vodou i balení jídla co jsem napakovala ještě na hotelu v kuchyni :D takže myslim, že tady byste klíďo pronesli i deset bomb a oni by se na vás usmáli a popřáli Have a nice fly :D Na druhou stranu musim ale pochvalit řecký aerolinky Aegean – oba moje přelety – Rhodos-Atheny, Atheny- Corfu trvali plus mínus půl hoďky. Fakt jsme sotva vzlítli tak už jsme zas přistávali, ale oni nám během toho stihli rozdat bonbonky, nalít zdarma kafe, colu, čaj, vodu, dát sušenku a na závěr fofrově sesbírat odpadky a vy si ani nevšimnete, že jste letěli :D To palec nahoru. Smartwings nám dali oběd až když byl let delší než dvě hodiny, ČSA se na to vykašlali úplně jestli si dobře pamatuju a nikde jinde nám ani nenalili zdarma. Zrovna teď už na mě čeká Korfu s prací ..... a co je na tom nejlepší – i s mojí ségrou! Takže Korfu třes se – Juricovky ti daj co proto, ségra už mi psala jak tam mají boží pěnový párty (těšte se konečně na nějaký správný summer párty fotky!) P.S.- Tenhle článek přidávám asi tak s měsíčním zpožděním, protože můj život na Corfu byla jedna velká párty a já místo psaní článků každý ráno čuměla jak vyvoraná myš :D
