Jak popsat návrat domů po dvou měsících ve španělskym ráji a šesti dnech turistění v Římě....Někdy mám pocit, že zatínám zuby tak moc až mi všechny stoličky prasknou – takže asi tak. Každýmu s oblibou vyprávim jeden můj osobní letištní postřeh. Když jsme čekali na odbavení v Maláze a přelítali do Říma, tak v tý dlouhý lajně to byl samej cizinec, všichni se usmívali, bavili mezi sebou, fotili, sem tam si někdo studoval takovou tu turistickou brožurku, co je v Římě prostě nej, no cestovní natěšená horečka. A pak jsem čekala na odbavení letu Řím- Praha, tam už to naopak byl skoro samej čech a vypadalo to následovně – všichni se vzdycháním pokukovali po hodinkách jako, že těch deset minut čekání navíc je naprosto neúnosných a že už snad jdou vyplňovat formuláře na stížnosti, italka u odbavení je naprosto neschopná a zpomalená, nechápou proč neotevřou i tu druhou odbavovací bránu když je tu takových čekajících lidí, v tom římskym vedru jste si nemohli ani pořádně užít památky, protože jste se soustředili na hledání míst v chládku, který byli stejně už přecpaný turistama. A ten chaos na silnicích! Hrůza! „ A ta píča na přepážce mě zas poslala někam na druhou stranu“....Víte nejdřív jsem svůj pas držela tou stranou CESTOVNÍ PAS nahoru, ale po chvíli jsem ho otočila, abych schovala krutou pravdu, že jsem s těma lidma stejná národnost. Celá ta odbavovací procedura pro mě byla jedna velká katastrofa, nejdřív jsem zapomněla, že mám v příručáku v postranní kapsičce svůj skautskej nožík, co mi taťka daroval pro případy v divočině, takže největší letištní divadlo a lá teroristka. Další záchodovej příběh když jsem si měnila tampon a on mi vyskočil z ruky a dole přes tu škvírku se překutálel k paní do vedlejší kabinky – no nevrátila mi ho. Na poslední chvíli jsem si všimla, že změnili místo odletu, takže největší mety na druhou stranu terminálu – v tu chvíli jsem si už řikala, že to musí bejt znamení, že se domů prostě vracet nemám. No a to nejlepší nakonec, přežila jsem nejhorší turbulenci svýho života, měla jsem propocený takový koláče v podpaží, že takový už nikdy mít nebudu a v Praze největší chcanec a kroupy jako už sto let ne. No ale jsem tu už přes dva týdny a včera jsem se rozhodla, že přestávám komunikovat se všema kromě svojí rodiny, Budu tu inkognito čekat na další příležitost odletět pryč. Kdykoliv budu nucená vylézt z domu, nasadim si ty největší brejle a jakmile na dálku zahlídnu nějakej známej ksicht tak to radši vezmu kanálovou zkratkou. A teď mě nechte vysvětlit pár důvodů proč jsem se tak rozhodla... To co tady lidi probírají, řeší a považujou to za pupek světa je pro mě absolutně nepochopitelný a kolikrát mi nestojí ani za odpověď. Když opomenu to, že se tady dvacetiletý holky koukají pravidelně na Ordinaci v růžové zahradě a nedej bože aby změskaly jedinej díl- to si pak nahrajou na kazetu. Hodiny a hodiny se probírá facebook (já ho nepěstuju, takže o to víc mě tyhle fb problémy nezajímají) a když se někdo s někym pohádá tak máte asi tak 30 vteřin na to aby ste ho vyhodili ze svejch přátel. A tahle dělá tohle a tahle se vyspala s timhle, je to kurva, ona si jako na svatbu nevzala silonky, to je jako proti etiketě a to se jako nesmí, a nebo druhej extrém, kdy jsou dvacetiletý ve „vážných“ vztazích a už si berou hypotéku a staví si domy a pracujou na miminkách. Zajímavý je, že já dřív asi byla úplně to samí. Měla jsem „vážný“ vztah, pomalu už jsem s klukem bydlela, taky mě zajímalo kdo co dělá a mohla jsem to probírat hodiny a hodiny nad kafíčkem kdo se s kym vyspal, chystá vyspat nebo kdo dal komu like nebo se s někym pohádal kvůli penězům, co kdo komu dluží. Měla jsem pocit, že musim mít ten novej make-up, denní a noční krém, krém na nohy, tělo, prst, nehet, chlup. Ta kabelka musí bejt moje, bude asi tak patnáctá, tyjo tohle tričko ukrutně potřebuju....A nevím, těžko říct jestli to je díky tomu nebo ne, ale jakmile člověk začne cestovat, tak za prví začne poznávat strašně velký množství lidí. Kolikrát úplně jiných. Takových, který jste za celej život nepotkali a každej ten člověk vás něco naučí, něco ze sebe předá na vás. Poznáte i novej život, V něčem horší, v něčem lepší, a zase, naučí vás to nějaký věci přehodnotit, postupem času začnete měnit svoje názory a pohledy na věc. Když se tak ohlídnu zpátky možná můžu i říct, že to všechno z vás vytesá novou osobnost. Jenomže jakmile se tady snažíte s někym podělit o svůj názor, kterej jste objevila tak hned dostanete na čelo nálepku, že ze sebe děláte něco víc, ááá světačka se vrátila za spodinou, a ty tvoje moudra mě vůbec nezaujímaj. Já například taky štěstí světa viděla v tom mít hodně peněz, mít práci nejlíp jako ředitelka zeměkoule, nosit boty za třicet tisíc zlatých a bejt NĚKDO abych s tim všem kolem vytírala oči. Ale víte co? Už v tom štěstí světa nevidim. Já to štěstí objevila na cestách v ničem jinym. V tý svobodě dělat si co chci, v tom, že peníze řídí svět jen těm, kteří si ho penězma řídit nechají, v tom, že ráno můžete vstát a utrhnout si pomeranč k snídani, zahodit boty a celý dny chodit bos, v tom, že se odhlásíte ze všech stupidních úřadů a pojišťoven a nemusíte nic platit. V tom, že čas najednou ztratí hodnotu, je jedno kolik je. Postupem začnou mizet ty debilní pravidla. V tom, že každej den je jinej, neni to stereotyp vstávat-práce-jídlo-spát a pořád dokola. Takhle si svůj život vůbec nepředstavuju. Já toužim po tom žít tak, abych pak z toho houpacího stařeckýho křesla vyprávěla tak neuvěřitelný příběhy, že ještě děti dětí mých dětí a mnohem dál si o nich budou vyprávět a budou to chtít zažít taky. Je to dokonce všechno úplně naopak, usoudili jsme, že bez peněz je všechno větší sranda. Vždyť vlastně většina těch zážitků a vtipnejch situací se stala jen díky tomu, že jsme neměli ani vindru (stopování když jsme neměli na bus, přespávání zdarma u cizích lidí....). Myslim, že po třech týdnech doma jsem už přišla na to proč se řiká a proč to pak i v reálu tak vypadá, že když někdo začně cestovat, tak už se nikdy natrvalo nevrátí. Dobře, nebudu počítat, že my jsme objevili tu lepší stránku světa, kde jsme vstávali se sluníčkem, kde měli kvalitní jídlo, kde místo smrku rostli palmy, kde jsme mohli piknikovat na pláži se sklenkou červenýho, kde se prostě žilo na 100procent. Jenže teď vidim, že i kdybych tu chtěla zůstat natrvalo, už to nejde. Vy ste tu nechali všechny svoje kamarády, zmizeli, začli jinde, a nečekejte, že až se vrátíte, tak na vás všichni budou čekat na letišti a budou celý hyn z toho, že se na pár týdnů vracíte. Jakoby vás tak nějak automaticky hodili na druhou kolej a už s váma do budoucna nepočítali. Já kdybych tady v tom bytě byla zavřena celej měsíc a umřela tu na samotu, tak si toho nikdo pomalu ani nevšimne. Možná mamka až bych jí tejden nepřinesla připosraný kalhotky na vyprání tak by řekla: tyjo ta Janina asi chodí naostro, že tu tak dlouho nebyla. A pak vám chodí zprávy ze španělska typu- už kupuješ letenky? přiletíš zpátky na léto? už na tebe čekám... Tak to vás pak donutí ten kufr začít zase balit a vyhlížet nejlepší moment na koupi letenky. A oni už ty představy o životě jsou najednou úplně jiný než předtim. My už si s Lenčou například neumíme představit život tady. Nemáme ani páru co bysme tu jako mohli dělat, a jako jo, prodavačka v hadrárně, v lídlu za kasou a nebo jako servírka v Coloru nebo i ta ředitelka zeměkoule, taková práce by se našla asi vždycky- ale to pro nás neni život, takhle ho prožít nechcem ani náhodou. Poznali jsme něco, co se nám líbí víc, co nás víc uspokojuje. A rozhodně neohrnujeme nos nad prací servírky nebo prodavačkama v obchodech, ale mnohem hezčí je být servírka na prosluněný promenádě, lemovanou palmama s výhledem na moře. Být celoročně bronzová a mít každej den léto. Nepotřebovat zimní bundy, ani teplý boty. A tohle všechno nás dělá mnohem šťastnější. Takže lidi, dělejte jen to co vás dělá šťastnější a na všechno ostatní se vy***te. (A přidávám flipík z posledních dnů v Marbejce, protože se mi krutě stýská!)
