Španělsko je země našeho srdce. Naučilo nás chodit bosý, pít sangrií po litrech, vařit paellu na různé způsoby a hlavní pravidlo štěstí, že člověk musí v životě dělat jen a jen to co sám chce a pak ho v životě potkává samí štěstí a dějí se jen pozitivní věci.
Bylo 20.května, když jsme se po dvou a půl měsících v rajský Marbelle vracely zas na chvíli domů a den před odletem jsme si naplánovaly výlet po Maláze. Předem jsme si domluvily přespání u itálka přes náš milovaný couchsurfing.com a v 6:20 už jsme sedaly na autobus směr Malága.
Byl to takovej ten příjemnej den, kdy nemáte ani koláče z horka, ale ani vás neofukuje chladnej vánek.
Podle mě Malága jako město nemá nic extra k vidění, ale přesto vám přijde jako neuvěřitelně krásně svěží letní jižanský město, kde vám nad hlavama poletujou papoušci, v dálce hučí parníky kotvící v ohromnym akvamarínově modrym přístavu a ve vzduchu poletuje ta, už po dvou měsících známá, těžká nasládlá vůně pomerančů. Po příjezdu na hlavní nádraží jsme si uložily bágly do trezorů na 24 hodin za 4 Eura, protože náš itálek si nás mohl vyzvednout až večer. Zbavený 20 kilových kufrů jsme vyrazily objevovat. Místo okrasných křoví všude palmy lemující ulice. Na náměstíčkách fontány simulující zdání duhy, míjíte pestrobarevný stánky se zrmzlinama a u každý restaurace vás lákají dovnitř na nějakou super drahou krabí polívku. My si oběd nakoupily pěkně v místní sámošce, pytel salátu a k tomu krabí tyčinky s konzervou kukuřice, zasedly jsme pod palmu na pláž a tlačily jsme s neuvěřitelnym pocitem svobody a s naprosto báječným výhledem na přístav. Řekla jsem, že Malága jako město nemá žádnou extra památku nebo tak, ale jednu věc má - naprosto bezkonkurenční výhled ze starý pevnosti, která je zasazená do královských zahrad plných exotických vůní. Není třeba slov, myslím, že fotky toho za mě poví víc.
(Mimochodem ta stavba, co vypadá trochu jako Koloseum je Korida, neboli Corrida de Toros, zabíjení býků. Je to dost děsivá zábava, kdy se ve třech dějství do býka zapíchávaj necelý metr dlouhý kopí a na doraz se použije Mulata, což je kus rudýho šerže s bodcem. Chtěli jsme se na nějaký představení kouknout, ale prý už je to ve většině částech Španělska zakázáno).
Po pozdně odpolední kávičce jsme si zas vyzvedly kufry a šly hledat adresu našeho ubytovatele. Mě se ale stala nepříjemnost, a to taková, že se mi urvalo kolečko od kufru. Původně jsem to chtěla nechat být a nějak to přežít, ale asi po 10 minutách mi došlo, že to nepřežiju. Koupila jsem si super novej v Primarku, kterej má kolečka 4 a když do něj kopnete tak před vámi jede sám (někdo by řekl, že z Primarku je to šunt, ale mám ho do teď a jsem spokojená. Jestli kufr, tak jedině čtyřkolku).
Itálek nás večer vzal i s celou jeho partou na véču a pak jsme obrážely noční bárky (nutno podotknout, že jsme nikde nezaplatily ani korunu, až tak hvězdičkový bylo naše ubytování). Milujeme tohle sdílení zážitků s místníma. Potkáváte tak plno zajímavých lidí, podělíte se navzájem o svoje zkušenosti, líp poznáte místní mentalitu, vlastně ne jen že poznáte, vy si v ní vyzkoušíte i žít, a to je bezkonkureční. Do postele jsme padly v brzkých ranních hodinách a druhej den už jsme si to mašírovaly na letiště (můj kufr šel sám), kde jsme si daly nekřesťansky drahou snídani a pak už doslova letěly domů.
Hasta luego Malága, ty si ukradla naše srdce.
