Těsně před tím, než jsem odjela na Mallorcu to vypadalo s naším ubytováním na hraně, měly jsme původně domluvený byt už od 26.8., ale nakonec nám holky, se kterýma jsme se měly prostřídat, napsaly, že tam místo nich budou ještě bydlet jejich kamarádi a my se budeme moct nastěhovat až 6.10. Jak zběsilý jsme obepisovaly lidi na couchsurfingu a už jsme byly docela smířený s tím, že budeme spát na pláži. Nakonec se všechno obrátilo v náš prospěch a my jsme s klidem v duších mohly naše zadky rozvalit na manželský posteli ve skromným pokojíku postavenýho ze tří skleněných příček na obřím balkóně v osmým patře a to v původně smluveným termínu.
Byt jsme sdílely se dvěma češkama, který pracovaly v baru kousek od toho našeho - takový německý dvojče Megaparku s tím rozdílem, že ony tam měli hezčí číšníky, prodávali mnohem víc piva a jejich trička s logem nosil každej druhej němec na Mallorce. Umístění našeho paneláku bylo naprosto perfektní, bydlely jsme na konci tý šílený promenády plný obchodů, barů a restaurací, přímo u přístavu, kousek soukromá pláž (bez otravných černochů), cyklistická stezka a skály, kde jsme se mohly opalovat i nahoře bez, aniž by jsme měly nějaký pozorovatele (kromě dvou nahatých kámošů, ale o tom později) a supermarket byl o tři ulice výš - no rozhodně jsme si nestěžovaly.
Spokojeně jsme si tedy vybalily batůžky, uložily kosmetický taštičky do koupelny a to, že do našeho "pokoje" se vešla jen postel nám vůbec nevadilo, stejně šlo jen o přespávání. První týden spali v obýváku rodiče jedné ze spolubydlících, takže vždycky, když jsme přišly z práce, zamířily jsme tiše do koupelny, smyly fasády a ulehly. Jinak v bytě bylo všechno, co jsme potřebovaly - kuchyň se vším vybavením, pračka, koupelna, obří balkón a ten výhled? Božskej! Každej večer jsem nadšeně sledovala před odchodem do práce západ slunce, kterej se večer co večer lišil tvarem mraků a barevnými kombinacemi. Jediný, co k tý romantický chvilce chybělo, byl chlap haha.
Do práce jsme to měly tak 15 minut pěšky, prvních pár dní jsme chodily na čas, ale když jsme zjistily, že šéfík na to prdí, tak jsme na to prděly taky. Tyhle cesty do práce nebyly stejný, jako když jsem chodila do práce v Praze, nebo v Londýně, za prvý to bylo v 8 večer, kdy ulice ožívaly a plnily se (opilýma) lidma a jelikož je to turistická oblast, tak se lidi mění každý týden a vy pokaždý potkáte někoho novýho. Občas se nám stalo, že jsme přišly malinko přiopilý, protože jak už jsem zmiňovala, Němci pochodují s kýblema plnýma alkoholu. Většina turistů se romanticky fotila u západu slunce, tak jsme jim do záběru skočily a udělaly si s nima fotku - nikdy nebyli naštvaný, právě naopak. A v neposlední řadě jsme si za chůze zatrsaly s někým, kdo postával u pouličních trubadúrů. Dobře, některý lidi potkáváte den co den a to jsou třeba naháněči (tak jsme říkaly protomérům co lákají lidi do restaurací a pokud se jich chcete rychle zbavit, tak řekněte, že tam pracujete), pouliční zpěváci a umělci. A jak jsme okolo nich chodily každej den, udělaly jsme si z nich kámoše, například kudrnatej itálek Damien, se kterým jsme si lípnuli dvě pusy na tvář, objali, on nám řekl "Ciao Bella" a my jsme šly dál. Před Megaparkem už si po pár nocích nemysleli, že jsme turistky, tak nás pouštěli aniž by nám koukali do kabelek, věnovali nám širokej úsměv a placáka.
No a naši kolegové? Jakmile viděli, že jsme dvě střeva poskakující za barem, začali nás bezpodmínečně milovat a dělat kraviny s náma haha. Pak už nás na uvítanou vždycky tradičně objali a políbili na tvář - podotýkám, že všichni naši kolegové byli chlapi.
Cesta z práce byla taky komická, končily jsme vždycky kolem 3 hodiny ranní a to nás pro změnu naháněči lákali do barů. Abych nezapomněla, v každý turistický oblasti se vyskytujou tři typy otravů - "mlaskači", "zdraviči" a lichotníci. "Mlaskači" - ty si vás všimnou na poslední chvíli a aby rychle upoutali vaší pozornost, vydají první zvuk, který je napadne (občas se jim povedlo dobře napodobit nějaký zvíře). "Zdraviči" - tyhle jdou jen okolo, ale prostě to zkusí, jestli se chytnete a pozdraví. No a nejhorší jsou lichotníci, ty se vás drží zuby nehty. Nejdřív klasicky začnou otázkama typu odkud jste, jak se jmenujete, kolik vám je let a pak už vás zvou do baru nebo na pláž - těmhle musíte utíkat, výmluvy na ně neplatí haha.
My si i z těch nočních naháněčů udělali kámoše a pak to vypadalo tak, že V Shooters nám Fausto zajistil píívo, před Beach housem na mě vždycky čekalo objetí od Safira (francouz), kterej mě vítal se slovy "my future wife" (moje budoucí manželka) a v Coco Ricu jsme měly zajištěný zdarma panáky od Elvise, kdykoliv se nám jen zachtělo.
Celý hladový jsme občas ukořistily kebab, kterej nám pak lezl ušima, tak jsme to střídali s pizzou. Jednou se i stalo, že nám po práci Švýcaři koupili "snídani" (asi tak půlmetrouvej párek v bagetě s hořčicí a pivo).
Řeknu Vám, nežily jsme si vůbec špatně, jasně, občas jsme si klasicky postěžovaly na práci (který musim věnovat článek zvlášť), ale jinak to bylo prostě skvělý. Já jsem vždycky nesmírně vděčná za lidi, který potkávám, protože to je to nejlepší, co Vás na cestách může potkat.
V dalším článku Vás provedu po Mallorce, ať se taky pořádně pokocháte!
Jo a lidi, usmívejte se, buďte milý a neberte ten život moc vážně! <3
